Začátky pěstování rododendronů v blízkosti lidských příbytků nebyly dlouho dost optimistické. Barevně nejatraktivnější druhy pocházejí z teplejších oblastí a v podmínkách mírného pásma nebyly dostatečně odolné vůči zimě. Naopak vitální vysokohorské druhy byly pro náročné spotřebitele málo dekorativní. Proto zcela logicky patřily začátky pěstování velkokvětých rododendronů a azalek výhradně skleníkovým kulturám. Přelom ve vnímání rododendronů přineslo až 19. století, kdy se dostavili první úspěchy především anglických, amerických, belgických i německých zahradníky, kteří často do šlechtění rododendronů vložili všechny své síly a znalosti. I když už existovalo několik krásných kultivarů, které docela dobře prosperovaly v oblastech s mírnou zimou, v středoevropských klimatických podmínkách se jim až na výjimky pro velké mrazy nedařilo. Do historie rododendronů razantně vstoupila zahradnická rodina Siedlova z německých Drážďan. Právě v Drážďanech vznikly první velkolepé kultivary rododendronů, které spolehlivě vydržely i tvrdé, mrazivé zimy. Přelomovým obdobím byl rok 1877, kdy Hermann SIEDLE na okraji Drážďan vysadil na 3 hektarech borového lesa porost rododendronů, které poprvé ponechal přes zimu bez jakékoliv ochrany, čímž zahájil postupnou selekci nejodolnějších kříženců.

Od prvních začátků šlechtění rododendronů však již uplynulo mnoho let, takže za tento čas vzniklo a nakonec stále vzniká mnoho nových odrůd, které nás svou krásou stále fascinují. Obdiv k pěnišníkem často vede k touze vlastnit alespoň několik kusů těchto zvláštních rostlin.

Aby se pěnišníkem v našich zahradách dařilo co nejlépe, je důležité připravit jim vhodné podmínky. Na rozdíl od mnoha jiných zahradních rostlin, rododendrony jsou v některých svých životních nárocích zcela specifické. Je poměrně všeobecně dobře známo, že rododendrony k životu potřebují kyselou půdu. Zajistit kyselou půdu pro rododendrony není složité. Stačí připravit před výsadbou velkou jámu, která se vyplní kvalitní kyselou rašelinou. Rašelina je výborným prostředím pro růst kořenů, ale na živiny je velmi chudá. Proto je třeba na toto pamatovat a rododendrony průběžně přihnojovat, nebo už při výsadbě použít dlouhodobě působící hnojivo.

Velmi důležitým existenčním faktorem je vysoká vlhkost prostředí ve kterém rododendrony mají žít. Pod tímto pojmem nemyslím pouze na vlhkost půdy, ale i relativní vlhkost vzduchu. Jelikož jsou rododendrony původem horské rostliny, je pro ně vlhkost vzduchu důležitá. Proto v nejsušších a teplých oblastech je pěstování rododendronů poměrně složité. Jednoduchý závazek, že budeme zalévat obvykle nestačí. Proto místo pro výsadbu rododendronů vybírejme velmi uvážlivě. Hlavně u velkolistých a bujněji rostoucích kultivarech platí, že optimální místo pro rododendrony najdeme na okrajích stromových skupin nebo v řídkém podrostu stromů. Tímto pěnišníkem vyhovuje polostín nebo tzv. toulavý stín. Při dostatečné vlhkosti vzduchu však mohou některé druhy rododendronů prosperovat i na plném slunci. Jsou to téměř všechny drobnolisté druhy, u nichž je horní strana listů pokrytá tenkou vrstvou šedých chloupků, které odrážejí nadbytečný sluneční svit, aby se listy nepřehřívaly. Z velkolistých kultivarů slunné místo velmi dobře snášejí rododendrony ze skupiny Yakushimana hybridů. Tyto kultivary bývají na etiketě obvykle označené celým jménem nebo značkou (Y), například Rhododendron (Y), Anuschka.

Svět rododendronů je velmi pestrý a bohatý. Nabízí nám mnoho barev i tvarů a láká nás, abychom i na našich zahradách vyzkoušeli některé z nich. Aby se jim u nás dařilo, musíme jim chtít trochu porozumět a dát jim, co potřebují.