Původní druhy pelargonií pocházejí převážně z jižní Afriky.

Do Evropy se první pelargonie dostaly kolem roku 1700 a křížením vzniklo několik základních skupin hybridů pelargonií. Jejich další šlechtění přineslo a stále přináší nepřeberné množství různých nových odrůd. Mezi pěstiteli jsou nejznámější pelargonie břečťanolisté (Pelargonium peltatum), páskaté (Pelargonium zonale) a velkokvěté (Pelargonium grandiflorum).

Vlastnosti jednotlivých druhů se mírně liší

Břečťanolisté muškáty (Pelargonium peltatum) jsou klasické převislé muškáty známé z balkonů a parapetů našich oken. Nejvíce nakvétají odrůdy s jednoduchými květy, které je možné použít i na volném prostranství. Květy plnokvětých rostlin při dlouhodobějším deštivém počasí nasáknou vodu, uhnívají a opadávají, a proto se hodí spíše na chráněná místa. Páskaté pelargonie (P. zonale) získaly pojmenování podle více či méně nápadného tmavého pruhu na listech. Rostliny mají pevné dužnaté stonky, květy jsou větší než u předešlé skupiny, jsou různých barev, jednoduché i plné.

Velkokvěté muškáty (P. grandiflorum) – někdy se jim také říká anglické muškáty – potřebují pro založení květů přibližně vyrovnanou délku dne a noci a nižší teploty – kolem 8–15 °C. Květy se tak zakládají na podzim a na jaře a během léta rostliny postupně dokvétají a nová poupata již nenasadí. Příprava muškátů na zimu

Nutným předpokladem pro zimování všech typů muškátů je chladné prostředí (5–15 °C) a světlé místo. S přípravou muškátů na přezimování začneme již na konci léta. Rostliny přestáváme hnojit hnojivy podporujícími bohatý růst a nakvétání a začneme používat hnojiva podporující vyzrávání rostlinných pletiv (obsahují mimo jiné dostatek draslíku). Hnojíme jimi jednou za týden až čtrnáct dní asi do poloviny října.

Těsně před příchodem prvních mrazíků rostliny přemístíme na zimní stanoviště a hluboce je seřízneme.